Každý měsíc mýma ruka projde alespoň jeden nový web. Dost často je jich i výrazně víc. Ne, že bych to sekala jak Baťa cvičky, ale na vizitku rodinné firmy nabízející CNC obrábění fakt týden nepotřebujete.
U naprosté většiny menších projektů mi stačí kouknout na to, čím se zabývají, zjistit, jestli mají nějaký brand manuál, nebo třeba vybraný styl a barvy, nechat to chvíli všechno sednout dohromady – a v hlavě se mi začne rodit více či méně jasná představa o tom, jak by web měl vypadat. Následuje první návrh, potvrzení s klientem, že jdeme správnou cestou – a můžeme směle frčet směr cílová páska. Not a rocket science.
Moje Achillova pata se objevila v okamžiku, kdy došlo na můj vlastní web.
Řadu let jsem ho nepotřebovala. Ne, že bych žádný neměla, ale podnikám pod hlavičkou několika vlastních projektů – a každý z nich má svou vlastní prezentaci. Měla jsem samozřejmě celou dobu zaparkovanou doménu na svoje jméno. (Ano, udělejte to hned. Až na stránce s vaším čerstvě proslaveným jménem bude viset kvalitní zábava pro dospělé, bude už trochu pozdě. Já tu na vás tu chvilku počkám).
V okamžiku, kdy jsem se začala více věnovat konzultacím online projektů, část vlastních projektů přepnula na funkčního autopilota s občasnou údržbou, drobné práce na webech delegovala kolegům a sama se začala věnovat jen větším a novým klientům, dosah značky “Lucie Haberlová” přeřadil na výrazně vyšší rychlost. Bylo jasné, že je čas na vlastní web.
Design
Jeho první vykouknutí do světa se nicméně neobešlo bez porodních bolestí. Na webu se postupně vystřídaly asi 3 zcela odlišné vzhledy – a také 3 přístupy k tomu, co všechno na něm bude.
První verze byla obsahově i designově poměrně bohatá. Částečně i proto, že měl web sloužit nejen jako upoutávka na mé služby, ale i jako rozcestník na další projekty, kterým se věnuji. Tahle myšlenka nebyla samoúčelná – vlastní úspěšně fungující projekty jsou vždy dobrou vizitkou toho, že něco umíte. Do druhé verze webu už se tahle myšlenka každopádně neprobojovala.
Druhý návrh měl trochu přidrzlý a výrazný design v sytých barvách, obsah výrazně zeštíhlel – ale pořád ještě zabíral několik celkem obsáhlých stránek. Zpráva, kterou jsem chtěla vysílat do světa, z něj křičela trochu víc, než se mi líbilo. Návrh jsem nechala pár týdnů uležet, a opět se ukázalo, že to není ono. Já sama jsem se posouvala víc a víc ke zjednodušování všeho, co lze zjednodušit a k uplatňování minimálního efektivního přístupu nejen k webu, ale i k celému podnikání – a tak se i druhý návrh stal příliš masivním a oplývajícím spoustou zbytečného textu (abychom si rozuměli – většina samo-domo online podnikatelů by ho do rozsahu vlastní základní verze musela vynásobit alespoň třemi. Ale já zbytečné práci úplně nehovím…)
Třetí verze je tou, kterou na webu vidíte. Jasný, čistý, zcela minimální design. Kombinace černé a bílé, jen lehce doplněné neutrální světlou béžovou a sytou azurově modrou v odkazech.
Jednoduchost odkazuje na to, jakým způsobem pracuji.
U klienta mě zajímá nejjednodušší efektivní cesta, která vede k jeho cíli – bez ztráty kytičky a dobrého jména. Zjednodušujeme weby, nastavujeme jejich designovou čistotu a 100% přehlednost pro zákazníka, odstříháváme činnosti, které v tuto chvíli nevedou k cíli, zefektivňujeme ty, které k němu vedou, ale jsou špatně nastavené. Nastavujeme jasné a jednoduché strategie, směřující k cíli přímo, bez zbytečných oklik a zatáček. Přestáváme plýtvat energií (a penězi) na úkony, které už (nebo ještě) nepotřebujeme.
A little bit cheeky…
Pátá barva jednoduchý design rozbíjí a ukazuje na mou méně formální, ale stále ještě profesní stránku. Růžová v odstínu Hot Pink se objevuje jen na blogu a sociálních sítích, kde mě najdete v mé “neklientské”, trochu drzé verzi.
Jako můj klient se ode mne břitkého humoru a sarkastických poznámek zcela jednoznačně nedočkáte. U čtenářů blogu a na facebooku ale tenhle styl sbírá dost nadšené ohlasy. A protože se já sama v téhle poloze cítím dobře, rozhodla jsem se blog o tématech ryze byznysových trochu odlehčit a oživit. Tenhle styl psaní mi sedí – můj lehce ironický humor najdete už v 25 let starých zápiscích ve skautské kronice. Lehce jedovaté poznámky přitahují pozornost a důležité principy webdesignu a strategie v online podnikání se tak jakoby mimoděk dostávají k výrazně širšímu publiku.
Výrazná růžová patří i k mému osobnímu vizuálnímu stylu, kterému dominují námořnická trička a rtěnka v nepřehlédnutelném odstínu Fearless.
Obsah
I obsah jsem se nakonec rozhodla minimalizovat. Jsem mistrem v psaní prodejních stránek, na kterých nezazní jediné slovo navíc, ale jedním dechem vás dovedou až k prodejnímu tlačítku. Mou hlavní devizou při jednání s klienty je fakt, že jdu přímo k věci. Bez zbytečných řečí kolem, bez předstírání toho, že jim odhaluji svatý grál online byznysu, který sám o sobě vydá na jednu samostatnou schůzku nebo měsíc práce. Často slýchám, že během tříhodinové konzultace vyřešíme víc, než předchozí markeťák za 2 měsíce (True story. Fakt.)
Nesnáším obsah tvořený jen pro obsah. Nesleduji videa na facebooku ani youtube, protože plýtvají mým časem. Kurzy si vybírám takové, u kterých je lektor schopen základní problematiku vysvětlit jasně, stručně a bez řečí. U vypravěčů vykládajících půl hodiny obsah, jež lze shrnout do 3 výstižných vět, trpím. A vypínám. Je, ne sebe.
Autenticita pro mě tedy i v tomto směru znamená – být stručná, ale výstižná.
Web má nakone pouze 3 obsahové stránky. Homepage, Blog a trochu schovanou stránku O mně. V budoucnu se své vlastní stránky pravděpodobně dočkají ještě služby s možností automatické rezervace (tato možnost je v současné době kvůli nařízené karanténě nerelevantní).
Návody, tématické články, odkazy na práci pro klienty a další texty jsem se rozhodla zveřejňovat pouze na blogu, rozdělené do příslušných rubrik. Webu tak zůstane jeho minimalistické provedení, ale zároveň mi umožní pod jednotnou hlavičkou publikovat jakýkoliv relevantní obsah.
Známe se až příliš dobře
Možná se ptáte, co tedy bylo na tvorbě vlastního webu tak náročného. Prozradím vám to. Tenhle problém se totiž zdaleka netýká jen mě samotné.
My sami se známe až příliš dobře. Víme, jací jsme. Jací se ukazujeme světu, co chceme, aby o nás věděli – i to, o čem radši takticky mlčíme. Je mnohem jednodušší shrnout do několika stránek na webu cizího člověka, kterého jste viděli na jedné schůzce a berete si za cíl ukázat ho v tom nejlepším světle, než vytáhnout na světlo to podstatné o nás samých.
U práce pro sebe se také mnohem častěji objevuje “profesní slepota”. Jsme na sebe a svou práci tak zvyklí, že se vlastně pořádně nevidíme (Chcete vědět, jak často mi klient jedním dechem vysype obsah a hodnoty svého byznysu – a následně s vytřeštěným zrakem zírá na mou otázku “Proč tohle nemáte na webu?”).
Znám spoustu grafiků a webdesignérů, kteří sami sobě navrhli fantastický web.
A pak taky spoustu těch, jejichž web vypadá ve srovnání s weby jejich klientů jako hodně chudá příbuzná. Ať už proto, že “na svém” pracují až potom, co je hotovo pro klienty – nebo proto, že se prostě nedovedou vidět v tom nejlepším, ale zároveň velmi zjednodušeném světle. Tenhle problém se samozřejmě netýká pouze profíků – často se s ním perou i lidé, kteří se prostě jen rozhodli, že si web naklikají sami. Jejich situace je samozřejmě ještě obtížnější, protože zákonitosti dobrého webu jsou pro ně obvykle velkou neznámou.
